Náš deníček z archivu pro rok 2009

Jmenuji se Pella, jsem fenka německého ovčáka a je mi 7 let. Hodně jsem toho prožila, všechno si můžete přečít v archivu, ale nyní již mám konečně svůj stálý domov a svoji hodnou paničku. Moje panička je velmi aktivní, pořád si pro mne vymýšlí nějakou zábavu a já jsem ji za to vděčná. Mám teď krásný život, pořád se u nás něco děje a já nikdy u ničeho nesmím chybět. Přeji hezké počteníčko....

 

Novoročenka

1.1.2009 - Ahoj v novém roce 2009. Sotva jsme se z toho bouřlivého Silvestra vyspali, hned jsme o rok starší, no já tedy ne starší, spíš si o ten rok víc pamatuji. Protože říká moje panička, že i když mi letos bude už osm let, teprve teď mi začne bezstarostný život a dokonce budu chodit i na výstavy, prý do třídy veteránů. Jako veteránka se vůbec necítím, ale na výstavy, to já ráda, třeba taky ještě něco vyhraji. Tak schválně, kdo bude lepší, Zolly nebo já? A ještě jednu změnu jsem si vymyslela, když mám tedy mít bezstarostný život, tak se budeme dělit s Zolly i o psaní deníčku. No, proč mám všechno dělat sama, že jo? A tak předávám slovo Zollče.

Ahoj všichni, zdravím a přeji všem hodným pánečkům i pejskům všechno nejlepší v novém roce. Nový rok jsem prožila moc hezky, baštili jsme s Pellčou a naší paničkou čočku, to prý abychom měli letos hodně štěstí a pak jsme se celé odpoledne všichni procházeli venku. Prý jak na Nový rok, tak po celý rok, říkala moje panička. A ještě něco zapomněla Pellča říct, naše smečka má nový silvestrovský zvyk, který je určitě lepší než ty hrozné rachejtle a dělobuchy. Panička pro nás koupila Létající přáníčka a na Silvestra večer jsme i s pánečkem šli ven, do lampionku jsme zašeptali přáníčko (tedy za mě i Pellču to udělala naše panička), pak páneček lampionek zapálil a když se v něm ohřál vzduch, lampionek i s našimi přáníčky letěl vysoko do nebe. Dlouho jsme svítící lampionky pozorovali, až z nich už byla jen světelná tečka, která pak zmizela mezi mraky. A protože jsme si přáli samé hezké věci, tak věřím, že nám všem dohromady bude moc hezky a to samé přeji i všem hodným lidem. Tak šťastný a veselý!Embarassed

 

Sníh

13.1.2008 - Jé, deníčku, u nás je novinek, tak se s Zollou vystřídáme a dáme se do vyprávění. Nejdřív začnu já, Pella. Huráá, napadl snížek, mrzne jen praští a sněhu je tolik, že jsem to v Praze ještě nikdy nezažila. A tak chodíme na procházky i s Lilčou a vyřádíme se v tom krásném bílém snížku. Lilča nás prohání a jak začíná mluvit, pořád nás komanduje. To já tedy dělám, že neslyším, ale ta hloupá Zolla se z Lilči může zbláznit. Lilča na ni pořád pokřikuje a hledá u Zolly ochranu. Vždycky, když má Lilča pocit, že jí někdo křivdí, začne volat Zolly na pomoc. A jedna velká novina! Máme všichni velkou radost, do naší smečky přišla nová kočička. Je to takové mrňavé koťátko, ale řádí jako ďábel. Panička ji pojmenovala Snowie, protože byla nalezena ve sněhu skoro zmrzlá, ale teď už se má dobře a je s ní legrace. Já si jí tedy moc nevšímám, protože mě štve, že se dostane všude i tam, kam já nemohu. Tak třeba pořád leží u paničky na stole vedle počítače, to já kdybych to udělala, to by bylo řečí. Musím si ji trochu vychovat, ale Zolla mi ty moje výchovně metody kazí a s kočkou je velká kamarádka. To tedy nevím, co já to mám za dítě!

Mamča Pellča toho napovídala dost, tak ještě já, Zolly, řeknu, co mám na srdci. Zase jsme byli na výstavě. My všichni tři Ataláci jsme jeli až do Olomouce na Národní výstavu. Dopadli jsme dobře, Yverka svoji třídu vyhrála, Yweček skončil druhý a já jsem obsadila třetí místo. Jenže jsem z té výstavy taková celá rozhozená, protože naše panička se moc zlobila a říkala, že takovou výstavu ještě nezažila a že prý už do Olomouce nikdy nepojedeme. Tak nejdřív, místo aby se panička věnovala mně a připravila mě na nástup do kruhu, lítala po všech možných kancelářích a sháněla naše doklady, protože jí v kruhu řekli, že nemáme výstavu zaplacenou, což byl samozřejmě nesmysl, ale ty nervy než se to všechno dohledalo. A totéž se stalo i paničce Ywečka i mnoha dalším vystavovatelům. Výstava se odehrávala v hale, kruhy byly opravdu miniaturní a navíc, všude kolem bylo plno lidí a klecí s pejsky jiných plemen. Pro ty klece se nedalo do kruhu ani vejít. My ovčáci potřebujeme pořádný prostor, abychom se ukázali v pohybu, a tady to vlastně ani nešlo. Když nás osm fenek nastoupilo do třídy dorostu, kruh se ani nemohl rozejít a tlačily jsme se za sebou. Ale nevadí, pan rozhodčí profesionálně situaci zvládal. A pak se stalo, že Yverka vyhrála svoji třídu a měla dostat titul CAC, protože tak to bylo napsáno v propozicích a kvůli tomu jsme vlastně takovou dálku jeli. Jenže vedení výstavy rozhodlo, že ve třídě dospívajících se u NO tituly zadávat nesmí, protože to odporuje výstavnímu řádu. A proč to tedy nenapsali do propozic rovnou, byli bychom si ušetříli dlouhou a náročnou cestu a hodně peněz. Týkalo se to i Ywečka, který skončil druhý a měl získat titul res.CAC, no a nic. Naše panička byla moc rozzlobená, hned šla do výstavní kanceláře, ale stejně se nic nevyřídilo, i když tam chybu sice po dlouhém a ne zrovna klidném dohadování přiznali, na situaci to nic nezměnilo. A nebyli jsme to jen my, kdo se u německých ovčáků ve výstavní kanceláři dohadoval, nakonec zůstal všem jen pocit promarněného dne a neprofesionálně připravené výstavy. K dovršení všeho, naše paničky na výstavách vždy nakupují pro nás pejsky různé výcvikové pomůcky a speciální vitamíny, což se dá koupit jen na takovýchto výstavách, ale zde bylo jen množství stánků s občerstvením a různými věcmi pro lidi, ale pro nás pejsky skoro nic!!! Tak příště do Olomouce nikdy více.

 

Zkouška

8.3.2009 - Tak deníčku, dneska se já, Zolly, budu chlubit. Složila jsem svou první zkoušku z výkonu, dokonce na výbornou, a to mi není ještě ani rok. Sice to byla jen zkouška základní ovladatelnosti psa, ale i tak na zkouškách jsem byla úplně nejmladší účastnice a pan rozhodčí mě hodně chválil. Moje panička říkala, že těch bodů jsem sice mohla dostat víc, kdybych nepokazila to nebo ono, ale co chybička se vloudí a nikdo není neomylný. Výborná je nejlepší známka, tak co by vlastně chtěla.

Ale abych to vzala od začátku. Ráno jsme vstávaly již ve tři hodiny, abychom stihly přijet včas a pak už to byla jen samá honička, chytit jeden autobus, druhý, tramvaj a nakonec vlak. Tak jsme vlastně pořád jen pospíchaly a utíkaly, až se stalo, že moje panička upadla na silnici jak dlouhá tak široká a obličejem rovnou na obrubník. Tedy fakt mi jí bylo líto, tak odřený nos a úplně fialovou bradu, a té krve, no hrůza. Každý normální člověk by se vrátil domů, ale ne tak my. Panička se trošinku vzpamatovala a spěchaly jsme dál. Teprve ve vlaku jsme si trochu oddychly. Do Mělníka jsme dojely včas, nad cvičákem právě vycházelo slunce. Panička mě chtěla vyfotit při východu slunce, ale na fotce jsem jen já, to sluníčko se tam nějak nevešlo. Na cvičáku se nám moc líbilo, lidičky i pejskové byli všichni kamarádští, a tak v pohodě začaly perfektně připravené zkoušky. Ani jsme nestačili mít pořádně trému, protože jsme nastupovali jako první. Cvičení mě baví, jen jsem pořád sháněla ty piškotky, co normálně za všechno dostávám. Pan rozhodčí to poznal, jen se zasmál, že je vidět, že cvičíme na pamlsky a pochválil mě, že mám temperamentní a veselý projev. A tak jsem tu svoji první (a prý určitě ne poslední) zkoušku složila, ani vlastně nevím jak. A nakonec došlo i na piškotky. A to prý ještě není všechno, panička pro mne chystá překvapení, to prý budu koukat...Wink

 

Image

21.3.2009 - Po dlouhé zimě nám konečně začala jarní  výstavní sezona, tedy ne, že by už bylo skutečné jaro, zima byla docela krutá, ale začaly výstavy, tak pro nás kynology jaro je tu. Pro letošní zahájení jsme si s paničkou vybraly Oblastní speciální výstavu v Sezimově Ústí. Panička tam už loni byla s bráchou Ywečkem a atmosféra výstavy se jí moc líbila, tak tedy letos jedu zase já. V tento den se současné konaly tři ovčácké speciálky, ale my jsme si vybraly zrovna tu nejobsazenější. Nastupovala jsem poprvé do třídy mladých fen, kde se sešla opravdu kvalitní konkurence 12 pěkných fenek. Moje panička, když si v katalogu přečetla tu konkurenci, tak mě trochu naštvala, protože řekla: "Zolly, bude úspěch, když nebudeš poslední". Fakt mě tedy mrzí, že mi tak málo věří. Pan rozhodčí to viděl jinak. Po statickém posouzení mě postavil na čtvrté místo a tak už to zůstalo i po běhání. Panička byla nadšená, protože to fakt nečekala, i když pak zase říkala, že je škoda, že nemáme ten pohárek... Ona vlastně neví, co chce. Trošku jsem prý pokazila statiku, nosila jsem uši do strany jako beran a to mi pan rozhodčí vytkl. Jinak pohoda. Po výstavě jsem byla dost unavená a otrávená, tak jsem si tak trochu pospávala. Moje panička se mi smála, že kam lehnu, tam spím a že jednou usnu uprostřed večeře. No, ona je tedy ta poslední, která se mi může posmívat, sama taky vždycky všude usne. Kdyby nebylo mojí mámy Pelly, která ji ve vlaku vždycky vzbudila, kdoví jak by ty její výlety dopadaly... A vůbec, nemá mi co povídat, chtěla fotit a zapomněla si nabít baterky. Tak ještě štěstí, že naši ochotní kamarádi nám fotky poslali. Tak všem moc děkuji a hlavně Báře Zahradníkové za tu krásnou postojovku. A také musím poděkovat Fandovi, který mě obětavě předváděl, protože moje Péťa nemohla. Letos mi tu mojí kariéru panička dost naplánovala, tak prý nevíme, co dřív....zkoušky, výstavy... Ale já to nějak zvládnu.Smile

 

Můj zkouškový týden

4.4.2009 - Deníčku, já Zollinka, se zase budu chlubit. Měla jsem opravdu úspěšný týden, v neděli 29.3. jsem splnila zkoušku z výkonu ZZO a hned v sobotu 4.4. zkoušku ZPU 1. Říkala moje panička, že jsem dobrá, protože v jednom měsíci se mi podařily složit tři zkoušky. Fakt je, že to jsou zkoušky lehké, ale na druhou stranu je mi teprve 12 měsíců, Tak tedy, co jsme všechno zažily... a bylo toho dost!!! Na zkoušky ZZO jsme jely do Mělníka - Velkého Borku. Moje panička nás vypravovala jako na cestu kolem světa, táhla s sebou velký batoh. Myslela jsem si, že to budou dobrůtky pro mne, ale batoh byl plný náhradního oblečení a bot. Prý je tam na cvičáku mokro, protože hned vedle je rozbahněný potok. A opravdu, hodilo se všechno. Ten batoh mi nedal pokoj, jsem holka zvědavá, v nestřeženém okamžiku jsem se do něj podívala - a hele, paničky svačinka! Tak už byla moje. Ale pěkně od začátku. Ze soboty na neděli se měnil čas, a tak jsme vstávaly již ve dvě hodiny a na cvičák jsme dorazily ještě za tmy. Bylo to skoro jako cesta do neznáma, panička se řídila podle mapy, ale musím říct, že nezabloudila a těch pár kilásků od vlaku jsme v pohodě zvládly. Samotné zkoušky už byly brnkačka, suverénně jsem prošla. A hned na sobotu mi moje panička naplánovala další zkoušku, tentokrát v Praze, tak jsme si tam byly předem zacvičit. A nějak se přihodilo, že jsme se s paničkou neshodly a uhodila jsem ji košíkem do oka. Docela nešťastně, udělal se jí velký monokl. Prý už je na to zvyklá... Na sobotní zkoušky jela panička s dost velkou trémou a taky se jí to vymstilo, docela mi udělala ostudu hned na stopě! No, deníčku, představ si, zapomněla si rozmotat stopovačku a zdržovala mě při práci. Však jí to paní rozhodčí také řekla, že mě připravila o body. No nevadí, i tak to stačilo. Při poslušnosti jsem tak trochu zaperlila já, odložení už bylo dlouhé, tak jsem si trochu protáhla hřbet, i když z místa jsem se nehnula. A moje panička to ještě dorazila, když si pro mne šla, tak řekla: "Zollinko, za tohle tě tedy nemůžu vůbec pochválit". A pak jí paní rozhodčí řekla, že ona zase nemůže pochválit ji, protože mě připravila o dost bodů. Jinak jsem všechno udělala dobře, tak bodíky v pohodě stačily a zkoušku mám, huráá... Teď si prý trochu odpočineme, a panička zas něco vymyslí.Wink

 

Image

25.4.2009 - Vidíš deníčku, panička slíbila, že mě nechá odpočinout, ale vůbec to není pravda. Pořád lítáme po stopách nebo po cvičáku, a to si ještě usmyslela, že zas pojedeme na výstavu. Jak řekla, tak učinila, a spolu s paničkou a mojí ségrou Yverkou jsme vyrazily na Mezinárodní výstavu psů do Českých Budějovic. Také s námi jela naše Péťa, která nás obětavě předvádí na všech výstavách. Tedy deníčku, co my jsme zkusily po cestě, to si nech vyprávět. Byl to zlý sen o Českých drahách a ještě teď se z  něj nemohu probudit. Já vím, kalamity se dějí, ale proč si vždycky vybírají jenom nás ... to fakt nevím. Cesta byla naplánovaná skvěle, přímým rychlíkem až do Budějovic, tam navštívíme Leničku s rodinou, co mají bráchu Yaríska, popovídáme si, přespíme tam a ráno hurá na výstavu.  Pohodička, ale všechno bylo jinak. Hned na nádraží menší problém - nehoda na trati do Benešova, takže osobákem do Stránčic, pak prý budou přistaveny výlukové autobusy, které nás dovezou do Benešova, a pak už jen rychlíkem do Budějovic. Minimální zdržení, prý v sedm večer budeme v cili. Jenže naše paničky daly hlavy dohromady a vymyslely, že pro nás psí slečny bude pohodlnější jet přímým vlakem, který poškozenou trať objíždí přes Písek. Tak jsme si na něj koupily jízdenky a chtěly jsme jít na vlak. Ale ouha, naše paničky zarazilo, že do Budějovic dojedeme až skoro v deset hodin večer, prý tedy raději zvládneme tu výluku. Jenže vlak narvaný k prasknutí, nedalo se ani dýchat, natožpak se pohnout. A ve Stránčicích se celý vlak hrnul k přistaveným autobusům. Hurá vpřed, jenže... před nádražím čekal jeden, jediný autobus a už plný. Nenastoupily jsme, stejně jako většina ostatních cestujících. Nevadí, přece nás tu nenechají, přijedou další autobusy. Přijely za hodinu a zároveň s nimi i další vlak od Prahy a s ním spousty dalších cestujících. Ale my jsme se nedaly a do autobusu jsme se vecpaly. Tak směr Benešov, ani jsme se neohlédly, jestli všechny ty davy lidí nastoupily. Hlavně, že jedeme, sice krokem v koloně, okreska přecpaná, ale cíl se blíží. V Benešově to už bude dobré, rychlík bude během půl hodiny přistaven. Tak úplně to pravda nebylo, protože jsme ještě další půlhodinu čekaly na další autobusy s cestujícími od příštího vlaku. Jen je mi trochu divné, proč na nás ten předchozí vlak nepočkal, když my jsme čekat musely... ale asi to tak má být. V rychlíku jsme se pohodlně usadily a vyslechly si informaci, že další výluka je mezi Českými Budějovicemi a Salzburkem, ale nic se neděje, před nádražím čekají přistavené autobusy... No, nás se to, zaplať pánbůh, netýká, ale tak trošku nám bylo líto skupinky mladých turistů z Rakouska, kteří již ve Stránčicích nechápavě sledovali, co se to vlastně děje. Nevím, nevím, co si o takhle organizovaných manévrech pomysleli. Do Budějovic jsme dojeli až po desáté večer, takže ještě později než tím vlakem, který všechno objížděl.Frown A dál už vše v pohodě, hezký večer u Leničky, ráno na výstaviště a předvádění v kruhu. Já jsem ve třídě mladých skončila jako druhá výborná, první jsem prý nebyla jen proto, že nejsem v srsti, protože zrovna línám. Ségra Yverka ve třídě otevřené skončila také výborná druhá a získala titul Res.CAC. Yverka se panu rozhodčímu moc líbila, říkal, že byla ve své třídě nejlepší, ale neměla prý zrovna chuť k předvádění a také musí trošku zhubnout. Takže vpodstatě konec dobrý, všechno dobré a zas někdy příště.Smile

 

Image

10. 7. 2009 - Ahoj deníčku, dnes se dostávám ke slovu, já, máma Pella. Byla jsem na houbách, a sama, bez té mé holky Zolly. Ona si pořád někde lítá po zkouškách a výstavách, tak panička rozhodla, že půjde tentokrát jen se mnou. A užily jsme si, krásná procházka, hub spousta a to krásné pováleníčko v mokré trávě, no co budu povídat... Jen ta panička, kdyby se nám pořád neztrácela. Ale páneček mě chválil, jak jsem chytrá a šikovná, pořád paničku hlídám, a když se ztratí, hned za ním utíkám a zastavím ho, aby na naši paničku počkal. To ta moje holka Zollča je pořád u paničky a páneček je pak musí hledat obě. To já jsem šikovnější. A to ještě není všechno, jsem tak milá a hezká holka, že při našem odpočinku v motorestu mi hodná paní prodavačka nosila jeden preclíček za druhým. Byly opravdu výborné, moje panička to nevydržela a koupila si hned tři. Deníčku super, panička mi prozradila, že pojedeme na dovolenou do Kácova, a to už tuto neděli. Loni to byla paráda, letos bude určitě také. Co pak já, mám dovču, ale ta moje holka musí makat, bude prý skládat zase nějaké zkoušky. Je mladá a hloupá, jen ať dělá, cha, cha... Tak deníčku, ahoj po dovolené!Laughing

 

Image

30.7.2009 Ahoj deníčku po dovolené! V Kácově bylo nádherně, ale rychle to uteklo. My psí holky jsme si to fakt užily, ale i naše panička. Počasí tak akorát, chvíli tropy, pak zas bouřky a průtrže, ale kromě zmoklých psích kožichů, jednoho promočeného stanu a paniččina mobilu žádné škody nebyly. Já Pellinka, jsem měla leháro a spoustu prostoru na lumpárny, ale Zollča ta makala, až se jí od kožichu prášilo. To jen obrazně, ona je holka chytrá, všechno už uměla, to jen naše panička měla nervy a ten první týden to s ní nebylo k vydržení. Představ si, že si vzala do hlavy, že je na stopách chytřejší než Zolly a nenechala si vysvětlit, že Zollča čuchá. Tak naše trpělivá výcvikářka Renka si vzala naši paničku do práce, nechala ji vyhledávat svoje vlastní stopy, aby si to prý už konečně zapamatovala. Ale byla to legrace. Zkoušky Zollča samozřejmě zvládla levou zadní, pak už začala chodit cizí stopy a konečně naše panička dala pokoj a přestala jí do čuchání mluvit. Také se Zollča začala učit žebřík, já ho tedy neumím, ale ona ať se snaží. A naše panička spolu s jednou kamarádkou zase zaperlily. Jak si ten žebřík obhlédly, zjistily, že po jedné straně jsou kopřivy a jak se tam prodíraly, byly celé popálené. A hned na vedoucího tábora, ať s těmi kopřivami něco udělá, že je to hrozné. Bylo z toho docela haló, protože stačilo, aby na ten žebřík nastupovaly z druhé strany. A tábor se měl čím bavit, jak jsou ty naše paničky "chytré". Bylo spousta i jiných zážitků než jen cvičení. Nejmladší účastník tábora, tříletý Jiříček, oslavil hned první týden třetí narozeniny a byla to opravdová narozeninová párty s balónky, dortem, dárečky i rychlými špunty. Jen ty balónky se nakonec zvrhly ve stříkání a polévání vodou a následné házení lidí do bazénu. Stejně bylo vedro, tak sprška přišla vhod. Večery byly příjemné u ohýnku s kytarou, a když pršelo, tak i v klubovně při kartách, scrable i sudoku nebo jen tak při pokecu. Také jsme chodily na dlouhé procházky a výlety. Za námi tam přijel i náš páneček a měl už připravenou trasu na houby. Trasa byla super, jen to hrozné bahno cestou a úmorné vedro, ale zvládlo se všechno. Příští rok ahoj zase ve stejnou dobu a na stejném místě. Tábor skončil, ale pro nás cestování ještě pokračovalo, odjely jsme s naší paničkou za Lilčou do jejího nového domova ve Všejanech. I tam se nám líbilo, Lilča byla šťastná, že jsme přijely, nejradši má Zollču, protože prý ji nejvíc poslouchá. I do Všejan za námi přijel páneček a také jsme se vydali na výlet. Samozřejmě s dobrým koncem, i když jako vždy jsme bloudili cestou necestou. Páneček má cestu vždy perfektně připravenou, jen ty mapy ukazují trochu jinak, ale vždyť bychom se ani nezasmáli. Dovča nám skončila, teď doma trochu sbíráme síly a těšíme se na další tábor do Heřmanova Městce s bezva výcvikářkou Renkou Simerskou, které panička i Zolly moc děkují za dobré rady a vychytávky při výcviku. Určitě brzy zase napíši.Embarassed 

 

Image

21. 8. 2OO9 - Ahojky, já Zolly, hlásím, že jsme skončilky naše dovolenkování a musím říct, že všechno bylo fakt super. Na tábor do Heřmanova Městce jsme se velmi těšily, ale tábor předčil všechna naše očekávání. Bezva parta psí i člověčí, krásné prostředí, výborná organizace výcviku, jen škoda, že už je konec. Za ten týden jsme si užily sp olečných procházek, koupání, her, ale take se i intenzivně cvičilo. Naše kamarádka, výcvikářka Renka, majitelka psí školy Remis, měla pro každého připravený treninkový program ušitý přesně na míru. Díky tomu závěrečné zkoušky dopadly dobře, svou další zkoušku, stopařskou speciálku FPr 2 jsem složila na 91 bodů. Spolu s paničkou chceme tímto Rence poděkovat a také všem za výbornou atmosféru, která provázela celou dobu trvání tábora. Moje panička na tábor jela s úmyslem, že mě naučí cvik plazení. Nevím proč, ale nějak mám k tomuto cviku chybný přístup. Vždy, když začneme trenovat plazení, přijde mi to jako velká legrace, začnu se válet po zemi a radostí kvílet, protože mi to připomíná naše společné štěněcí hry s paničkou, kdy jsme se obě praly a válely se po zemi. A tak Renka vymyslela lidský most, pod kterým jsem prolézala za svým oblíbeným aportíčkem. Tak úplně jednoduché to nebylo, vymýšlela jsem při tom blbosti, jako třeba všechny pošlapat nebo sunout se po boku a všechno se to neobešlo bez mého radostného hýkání a všeobecného smíchu a povzbuzování. A tak se fotilo a filmovalo o sto šest. Máme teď s paničkou dva nové úkoly, kromě standartního tréninku také naučit se plaizit a chodit žebřík. To jsou teď moji dva bobříci, které musím ulovit. Ale abych nemluvila jen o sobě, také moje mamča Pellča chodila cvičit. Ta tedy koukala, myslela, že už bude spokojená důchodkyně a najednou šla na plac!! Nejdřív si tak trochu dělala z paničky legraci, ale ty pamlsky nakonec zafungovaly. A tak vlastně všeobecná spokojenost a plány, že příští rok přijedeme rádi znovu. Navíc se moje panička rozhodla, že budeme jezdit trénovat za Renkou do její psí školy. Tak to se moc těším, protože je tam i výborný "šupák", figurant David. Tedy zatím ahoj a brzy se ozvu.Wink

 

Image

11. 10. 2009 - Ahoj deníčku, po delší odmlce, já mamča Pelča , budu vyprávět - Jak jsme jeli do Hrusic... Tak po pořádku, náš páneček naplánoval úžasný výlet a co bylo od něj parádní, vysloveně chtěl, abych na něj jela jen já sama. Zollča si prý pořád všude jezdí, tak ať z toho života taky něco mám. Jak páneček řekl, tak jsme učinili, a v neděli ráno jsme vyrazili vlakem směr Mnichovice. Cíl byl napřed tajný, ale stejně to páneček nevydržel a prozradil, že jedeme na festival Oktoberfest Mnichovice 2009 na vrch Šibeničník, tam se prý trochu pobavíme a posilníme a budeme pokračovat Stezkou kocoura Mikeše do Hrusic. Všechno klaplo, na Šibeničníku se nám líbilo,panička s pánečkem se pobavili a občerstvili a já jsem také nepřišla zkrátka, dostala jsem obrovskou kost z pečeného kolena se spoustou masa. Ti lidé si ničeho neváží, tolik masa tam nechají. Ale co, aspoň zbylo dost pro mne. A pak jsme se vydali na cestu. Den jako vymalovaný, Ladův kraj malebný, pro pánečky i pro mne nádherná procházka. Panička vzpomínala na našeho kocoura Letýška, prý celý Mikeš. Páneček jí udělal velkou radost, když řekl, že náš Letty byl určitě mnohem větší než Mikeš. Moje panička se velmi do Hrusic těšila, chtěla si Ladovu malebnou vesničku prohlédnout a připomenout si, co zná z obrázků a knížek. Cestou jsme míjeli stáda pasoucích se koz a oveček a za chvíli jsme měli Hrusice na dohled. Tak ještě vyfotit ovečky, které se přišly podívat až k nám, a už budeme v cíli cesty, sice teď už po silnici, ale tu chvíli to vydržíme. Ta chvíle se nějak protáhla a když už to bylo pánečkovi podezřelé, vytáhl mapu a zjistil tu hrůzu. Cestu, kterou jsme předtím ušli krásnou krajinou, jsme se nyní vraceli po silnici ... takže zpátky do Mnichovic a pěkně v provozu. Aspoň bylo o čem povídat, kde jsme to vlastně špatně odbočili, prý určitě u těch oveček. Aspoň se měla moje panička čím bavit. Ale do těch Hrusic prý stejně pojedeme. A taky ano, hned další sobotu páneček naplánoval cestu zase z jiné strany a do Hrusic jsme tentokrát opravdu došli. Sice moje panička po pádu na silnici s rozbitým a naraženým kolenem, ale ona už je prý zvyklá. Teprve až doma si koleno prohlédla a fakt jej měla dost oteklé a hrálo všemi barvami. Hrusice naše očekávání nezklamaly, v památné hospodě U Sejků si pánečkové dali baštu a pivko a naplánovali si, že ještě se podíváme do nedaleké vesničky se zachovalým skanzenem. Ale to až příště, až nám to počasí dovolí. A také prý půjdu JÁ, Pelluška. Tak ahoj a mějte se hezky.Smile 

 

předvánoční

23.12.2009 - Deníčku, moje panička je velký lajdák, vůbec nepíše, co je nového. Přitom u nás se pořád něco děje.Tak hned ze začátku prosince jsme měli velkou výpravu. Já, Zollča a moji dva sourozenci Yweček a Yverka jsme se vypravili do Nitry na mezinárodku. Yweček i Yverka měli velký úspěch a přivezli si medaile a tituly, jen já tentokrát nic. O týden později jsem jela s paničkou navštívit paničku mého taťky Baquera a všichni jsme se vypravili na vánoční výstavu do Albertovce. Svého taťku jsem viděla poprvé a překvapilo mě, jaký je to kámoš. Fakt je to nádherný pes, a tak chytrý. Takže, když moje panička říká, že jsem celý taťka, tak se teď cítím polichocená. V Příboře jsem se také byla podívat se svojí sestrou Varií na jejich cvičáku. Ona je ještě chytřejší než já (ale je starší), tak jsem se hodně snažila, abych neudělala ostudu. Říkali o mně, že jsem dobrá, jen ta moje panička, se trochu motala, vypila totiž pro zahřátí dva panáky slivovice a pak se trochu pletla. Na cvičáku se mi líbilo, moje panička říkala, že je škoda, že je to tak daleko, prý bychom tam určitě chodily. Na výstavě v Albertovci jsem ve velké konkurenci skončila pátá, ale žádnou ostudu jsem neudělala, předváděla jsem se moc hezky. Byly jsme tam samé překrásné feny. Dostala jsem pytel krmení a moje panička vyhrála v tombole nádherný a obrovský koláč. Sotva jsme se vrátily z Moravy domů, začalo velké ochlazení, mrazy a napadl snížek. Tak to my s Pelluškou můžeme. Jen kdyby ty silnice a chodníky nebyly posypané tím štiplavým (říká panička, že je to sůl, a že se to nesmí, tak nám aspoň maže pacičky). Když je snížek, hned jsou ty probíhačky veselejší. Přihlásily jsme se s paničkou na jiný cvičák, tak začneme od ledna chodit do Kyjí. Byly jsme si tam zacvičit, makala jsem s chutí a už setam těším. Je fajn, že to máme pěšky dál, a tak se aspoň pořádně s Pellčou proběhneme než když jsme chodily cvičit na pole. Panička nás holky trochu zanedbávala, prý má hodně příprav na vánoce. A tak jednou to sama uznala a řekla, že když je venku tak hezky (svítilo sluníčko, až ze snížku přecházely oči), vydáme se prý všechny na velký nákup pěšky až na Rajskou zahradu do supermarketu a vezmeme si vozík, aby prý to panička nemusela všechno tahat. Byla to paráda, procházka jak víno. U obchodu nas panička uvázala a začala si vyřizovat svoje věci. Fakt jí to dlouho trvalo, pošta a všechny možné stánky a obchody. Tak už to Pelluška nevydržela, osvobodila se z vodítka a vydala se hledat paničku. Ona je chytrá, zamířila rovnou do supermarketu a hned paničku našla. Bylo tam docela dost lidí, všichni nakupovali na vánoce, ale nikdo se nezlobil a všichni Pellušku obdivovali, jaká je mazaná. Pella si to užívala, ale stejně ji panička vyvedla ven a tentokrát ji přivázala na stahovák, To já, Zolla, bych si to tedy nikdy nedovolila!! Tak panička v rychlosti dokončila nákup, plácla se přes kapsu a jako odškodnění nám každé přinesla buřtík. A ještě si prý skočí pro jmelí. Skočila, ale hned zase přilítla, protože jedna pani za ní přiběhla, že psi jí rozebírají a žerou ve vozíku nákup. Prý ta ostuda, okolo našeho vozíku srocení lidí, všichni se smáli, jak my baštíme. No, to je toho, jen chleba, nějakou tu uzeninu a listové těsto jsme stihly vytahat a sežrat. A i to listové těsto nám sebrala, prý to není nic pro psy. Lidi okolo se smáli, pak nám ještě sem tam někdo dal piškotky a jiné dobrotky. Tak takové nákupy, to si dáme říct.  Doma panička řekla, že z toho listového těsta udělá ze zrní koule pro ptáky a pověsí je na náš vánoční strom, který s Lilčou ozdobila na zahradě. Jak řekla, tak učinila, ještě večer tam koule pro ptáčky visely a my psí holky jsme dostaly kázání, jak se máme chovat. Jenže, co je to platné, ráno jsme nevydržely a koule jsme si ze stromečku stáhly a stejně jsme je sluply. Panička říká, že jsme banda nenažranců. Tak deníčku, ahoj, budou vánoce, tak ať nám doma něco neuteče!Laughing

 

Zpět na náš deníček