A vyrazily jsme – za mojí holčičkou Yverkou. Ve vlaku jsem byla úplně sama nejen v kupé, ale i v celém vagóně, tak to byla pohoda. Udělala jsem si pohodlí, ale pak se přihodilo, že se panička musela sehnout a já jsem jí košíkem vrazila do oka. Hned jsem viděla, že je něco špatně, protože si moje panička držela oko a teklo jí moc a moc krve. Naštěstí jsem jí jenom rozrazila obočí a teď tam má monokl, jako kdyby se rvala s bandou mafiánců. Ale já jsem to neudělala naschvál a moje panička to věděla, protože pak každému říkala, že dělala se mnou „berany, berany – duc!“
Ráno ještě nebylo horko a rychlík dorazil do Roudnice za chvíli. Ale cestu jsme si prodloužily, protože moje panička říkala, že „jenom úplně přesně neví, kudy má jít“. Ale já stejně vím, že zabloudila, protože se každou chvíli ptala na cestu. Je to s ní tedy hrozné, to kdyby mě pustila, hned bych za Yverkou trefila, ale to né, přes město jsem musela jít na vodítku a ještě k tomu s košíkem. U Yverky byl příjemný chládek, spousta čerstvé vodičky a mohla jsem se také vykoupat ve vaničce. Nejvíc se mi tam líbí, že Yverka si všude poschovává samé dobrůtky a kostičky a myslí si, že já to nenajdu. Ona je ta moje holka ještě malá a naivní, když si se mnou chtěla hrát a nepochopila, že já nebudu mít čas, dokud všechno nenajdu a nespořádám. Dokonce jsem tam našla i ten dlouhý voňavý žvýkací prut od býka, který jsem minule nestačila zlikvidovat. Ta moje holka neví, co je dobré. Takové mňaminky a vůbec si toho neváží. Moje panička mě zpočátku pořád umravňovala, ale pak to vzdala a obě paničky i s Yverkou šly dovnitř a já jsem měla konečně „pré“. Prý plánovaly Yverce budoucnost – výstavy a tak. No, už jí to, holčičce mojí, také začne.
Cesta zpátky byla úmorná, strašné vedro, ale panička koupila láhev vody a pořád mi dávala pít a máčela mi hlavu, tak jsem to parno zvládla bez následků. Ale mám se prý těšit na něco parádního, co pro nás pejsky naše paničky vymyslely.
To budeme koukat. Tak už, aby to bylo!!! 😉
