Za foto děkujeme I. Černovské
Po delší době se Já, Zollinka ozývám a chci napsat, co se všechno událo. Když jsem jsem ve svých dvou letech odchovala první štěňátka, a byl to fakt mazec těch devět mrňousků (vrh C z Atalu Praha), že musela pomáhat i moje mamka, babička Pella, aby bylo vše v pořádku. Ale stejně jsem se nejvíc těšila, až zase půjdeme s paničkou na cvičák a budeme něco pořádného dělat. Když konečně našlo svůj nový domov poslední moje štěňátko a doma nastal konečně řád a klid, moje panička řekla: „Tak Zollčo, první štěňátka už máš za sebou a teď budeme pokračovat ve skládání zkoušek“. Jak řekla, tak učinila a hned jsem měla jasno, že se fakt nudit nebudu. Hned naplánovala můj prázdninový letní tábor v Litoměřicích (byly jsme tam celkem 3x a moc se nám tam líbilo) a další aktivity, jako tréninky obrany u našeho super figuranta Pavla, poslušnosti na cvičáku v Kobylisích a hlavně k největší mé radosti stopařské aktivity. Panička na mě vymyslela i záchranařinu, konkrétně záchranné stopování, také jsem se zdokonalovala ve vyhledávacích a rozlišovacích pracech a postupně jsem skládala další a další zkoušky.
Celkem jsem složila 28 zkoušek z výkonu, a to většinou na první dobrou. Pravda, nejvyšší stopařská zkouška FH2 se mi podařila až na podruhé, ale za to si může panička sama. Vyrazily jsme tehdy na letní výcvikový tábor v Novém Strašecí, jen na víkend, protože jsem tam měla složit tu stopařskou zkoušku FH2. Ale já jsem to pobrala jako prima výlet, protože s námi jela i babička Pella, na místě už byla moje dcerka Fella a starší brácha Ywe. A tak jsem si víkend užívala, a když byl v neděli brzy ráno nástup na stopu, brala jsem to jako dobrý vtip. Panička byla spokojená, jaké jsou výborné podmínky a krásný terén, že by prý stopovala sama. Od nášlapu jsem se správně rozešla , avšak ani jsem nerozvinula šňůru a už jsem se vrátila, a že tedy nevím… Já opravdu nevím, proč to tak bylo, natrénováno jsem měla víc než dost. Moje panička mě zklamala, protože vždy, když jsme šly na zkoušku, byla jsem s ní sama a panička se věnovala jen mně, a teď tohle, taková zrada, naši Ataláci se někde baví, a já musím pracovat. Mrzelo nás to obě, panička od té doby vždy na zkoušky jezdí jen se mnou a já se snažím, abych uspěla.
Moje poslední zkouška byla stopařská TARTová vrcholovka SPt3, kdy jsem si vlastně jen odskočila od svých 6týdenních štěňátek (vrh F z Atalu Praha) a podařilo se mi vypracovat obě těžké stopy na výborné body. Všichni říkaly, že jsme sehraná dvojka, protože prý já všechny zkoušky dělám pro svou paničku. Vlastně to byla pravda, ona ta moje panička by mi stejně jinak nedala pokoj.
